Rozhovor s Ing. arch. Janem Sedlákem, členem Hodnotitelské rady Ceny Petra Parléře, 30. 05. 2006

1. V září tohoto roku pořádá Společnost Petra Parléře konferenci pod mírně provokujícím názvem ,,Veřejná prostranství – návrat ke kráse“. Je to opravdu tak, že veřejná prostranství byla dříve zajímavější a hezčí? Co se vlastně stalo? A jak se k té kráse je možné vrátit?

Především byla veřejná prostranství ve vzdálené, ale vcelku i blízké minulosti, jiná. Zajímavé na tom je to, že se jejich základní prostorové utváření, jejich rysy, měřitelnými prvky pojímáno, nezměnily nijak významně. Přesto máme pocit, například když porovnáváme staré fotografie stejných míst s dnešními, jakoby se někde jednalo o jiný prostor, jiné město. Čím, to je, je jednou z hlavních otázek, na kterou bychom se měli pokusit odpovědět. Dotýkáme se zde něčeho velmi podstatného, něčeho, co má dimenzi nejen bytostně architektonickou, ve smyslu její estetické funkce, ale také životního stylu doby a městské kultury. Veřejná prostranství jsou významná tím, že jsou i místy symbolickými a do značné míry vytvářejí obraz, logo konkrétního města v naší mysli.
Jsou to tedy, na rozdíl od vlastních architektonických projevů, i jiné aspekty, které spoluvytvářejí atmosféru, „krásu“ místa. Bylo by zjednodušující si představovat, že náprava spočívá jen v novém uspořádání, lepším designu. Na to se již vytratilo z jejich kouzla místy příliš mnoho a bylo vykonáno i dost nezdařilých pokusů o nápravu.
Co se tedy stalo?
Přestože zájem o utváření veřejného prostoru doznal v naší zemi v posledních létech vzkříšení, především v podobě návratu oživujících komerčních aktivit všeho druhu, dochází na druhé straně k jeho degradaci, především vlivem enormního nárůstu dopravy, problematizuje se z hlediska bezpečnosti a stavu životního prostředí. Oslaben těmito skutečnostmi, ale stále i více se individualizujícím způsobem života, zůstává obraz veřejného prostoru úkolem, kterému je třeba se věnovat. Především jako místa „sdílení“, společenské komunikace, a v neposlední řadě také krátkodobé rekreace . Návrat ke kráse není tedy prioritně návratem k určitým architektonickým prostředkům, ale spíše hledání porozumění konkrétním místům v širším prostorovém i sociálním kontextu, hledání soudobé interpretace. Neobnovíme-li sami v sobě krásu městského života, nepojmenujeme-li pravdivě potřeby, které mohou krásu nových úprav iniciovat, skončíme u pouhé estetizace, která může být formální a tím i neživotná. Příklady takovýchto úprav jsou známé a smutné.

Mluvíme-li zde o „návratu ke kráse“, nejsou tím jistě míněny jen návraty a historizující postupy. Především je nutné znovu umožnit a podpořit způsoby užívání veřejných prostorů, které budou stejně životné, pestré a mnohovrstevné, jako byly v dobách, kdy se nám zdály více krásné. Veřejný prostor není pouze prostorem pro pohyb z místa na místo jiné (v analogii s bytem chodbami), ať již vozidel nebo lidí, ale také místem pro život města (v téže analogii obývacím pokojem, pracovnou…). Chci tady říci, že krása města nespočívá jen v jeho stavbách, ale i atmosféře, která z něj vyzařuje. V tomto smyslu je město a jeho veřejné prostory spíše „paspartou“, nástrojem jeho vlastního života, jeho úplné krásy. Právě proto neleží úkol jen na architektonickém ztvárnění, ale na správně popsané poptávce (formulované kulturně v nejširším slova smyslu a tedy i společensky), programu, cílech, které jsme si dali. Tedy nejen výroba míst, které budou krásné na pohlednicích, ale i vhodné k životu.

2. Která česká náměstí považujete za zajímavá a svým způsobem podivuhodná?

Naše historie, promítnutá do podoby měst a jejich prostorů nám zanechala dědictví, které je celé neobyčejně barvité a inspirativní. Nemůžeme z něj vyloučit žádné období, i když by se nám mohlo zdát, že doby nedávné tuto hodnotu již nemají. Jde jen o způsob pohledu, pozornost a schopnost objevovat jejich potenciál. Proto není lehké mluvit o českých náměstích jako celku. Bylo by možné jmenovat například reprezentanty určitých skupin. Takovou skupinou mohou být středověká města, kde dominuje Praha se svou bohatostí rovnající se učebnici urbanismu. Ať již ve svých monumentech mezi náměstími (Malostranské, Václavské nebo Karlovo jako representanta postupné proměny v čase, ale i rekordních rozměrů), nebo i půvabně intimních prostorů (Maltézské, Velkopřevorské, nebo například Haštalské náměstí).
Podobně by bylo možné jmenovat velmi zajímavé prostory jiných měst. Za monumenty by se zde asi mělo objevit českobudějovické náměstí nebo třeba plzeňské a královehradecké, telčské…k těm velikostí přiměřenější by patřily např. skvosty českokrumlovské… Nejedná se však vždy jen o čistě historické prostory. Některé z nich jsou zajímavé nebo chcete-li podivuhodné tím, že zachycují ve svých stavbách vývoj stavební historie (jako příklad nejznámější lze uvést Václavské náměstí, nebo například náměstí Nymburce). Odpověď na tuto otázku může zabrat mnoho stránek.

3. A která z nich naopak za zanedbaná a málo přitažlivá? Uveďte alespoň pár příkladů?

Ani takových není málo, i když přinejmenším jejich stavební stav, jak bylo řečeno, se vcelku velmi rychle vylepšuje. Známým příkladem nešťastné dostavby je jihlavské náměstí. Asi nejznámějším příkladem nedokončeného náměstí je Staroměstské v Praze. Ale ta zanedbaná bych zde raději nevyjmenovával. Ta jsou ostudou měst.

4. A o čem budete na zmíněné konferenci mluvit?

Rád bych se dotknul jednak výše naznačené problematiky pojímání úprav v širším, nežli jen estetickém nebo prostorovém pojetí, ale i souvislostí obecné kultury městského prostoru, i toho, že každé místo je svým způsobem jedinečné a neopakovatelné. Rád bych se pokusil o určitou klasifikaci veřejných prostorů, jak z pohledu morfologického tak jejich významu v kontextu konkrétních měst.

 

Chystáme

 

2. říjen 2017 - Vyhlášení 14. ročníku Ceny Petra Parléře

 

 

Partneři                


                  

  

 

Zasílání novinek e-mailem:


Chcete-li pravidelně získávat informace o novinkách, přihlašte se níže k odběru novinek e-mailem.

Vaše e-mailová adresa:
Počet návštěv: 155524 od 08. 04. 2006